Sestry nabízejí spolupráci lékařům, pacienti doplácejí právě na to, že managementům ve většině nemocnic pořád pomáháme krizi flikovat, záplatovat, zastírat, a tím dál zhoršovat.

I vlajka zahřeje...ve dvou.

Sestry: Přidejme se k lékařům 

Výzva sester je cílená a míří na své kolegyně jak celostátně, tak místně. "Je důležité bojovat společně, ale též je důležité nezapomínat, že za sebe musí a může bojovat každý sám.

Čím víc oddělení a nemocnic se k bojkotu přesčasů v republice přidá a čím koordinovanější bojkot bude, tím samozřejmě lépe. Význam a sílu však bude mít bojkot i lokálně, v „naší“ nemocnici. To je dobrá zpráva, nemusíme čekat na ostatní, silní dokážeme být i lokálně, u nás doma," píše Iniciativa sester.Ve své výzvě sestry nabízejí spolupráci lékařům. "Přesčasový bojkot by otevřel možnost pro koordinovaný postup s lékaři. Ano, jsme dvě svébytné profese, s mnohdy vlastními problémy a zájmy. Ale práce a vůle udržet kvalitní péči o pacienty za důstojných podmínek pro nás všechny nás spojuje. 

A pokud lékaři opravdu zahájí bojkot, tím spíš bude na místě, aby sestry našly sebevědomí i v nemocnicích, kde dosud vyčkávaly a doufaly, že je někdo zachrání," dodávají sestry. 

Nejde jen o mzdy, ale i podmínky k práci. 
Iniciativa ve své výzvě také upozorňuje, že nejde zdaleka jen přislíbené a nesplněné navýšení výdělků. "Jde o zavedení státních tabulek všude. Jde o lokální pracovní podmínky, o přestávky na oběd, dodržování kompetencí, bezpečnost práce... Odmítnutí přesčasů nám může odlehčit od přepracování – a zároveň tlačit na managementy nemocnic a lepší mzdy: Jedna metoda boje tak může plnit hned dva cíle," píší sestry.

Zároveň se vypořádávají i s morálním dilematem, že by na odmítání přesčasů mohli doplatit také pacienti. "Je to špatná úvaha.
Zaprvé, pacienti doplácejí právě na to, že managementům ve většině nemocnic pořád pomáháme krizi flikovat, záplatovat, zastírat, a tím dál zhoršovat. Zadruhé, když budeme zachraňovat systém vlastním přetěžováním se, nikdo to neocení – a nejen to, budeme na to dál doplácet my i pacienti," upozornily sestry.

Prohlášení INICIATIVY sester celý text

NAŠE ZDRAVOTNICTVÍ

Lékař, Řešení problémů. Dobrý vtip!, Vtipy, jak na to, Medicina, Myšlenka dne...nepochybně ze mne bude také výborný lékař.

Lékař a rtg snímek

Je to vtip, nebo není? Takhle to vlastně léta funguje ...  

Říká mladý lékař staršímu kolegovi: "Těch chorob je tolik, jak je mám poznat?“

Zkušenější lékař se usměje a říká:

 "Přijde kuřák, řekneš mu, že to má z kouření. Ožralovi, že z chlastu. Přijde tlusťoch, hodíš to na obezitu. U chcípáka na podvýživu. Když v práci dře nebo je sportovec, tak to prohlásíš za přetížení nebo přetrénování. Usedlému řekneš, že je to z nedostatku pohybu. Mladému, že jde o růstové problémy. Starému, že je to ve stáří normální. A co máš říci masožravým, vegetariánům, opáleným a neopáleným, to už snad chápeš sám, vždyť na co bys jinak měl ten čerstvý diplom. Vyúčtuješ si měření krevního tlaku a poplatky a hlavně mu nakonec předepíšeš hrst prášků od nejlépe platícího dealera. Když přitom bude remcat, že mu minule po těch prášcích bylo hůř a že mu nepomáhají, tak mu řekneš, že lékař jsi ty a ne on, že musí něco vydržet, že začnou zabírat až po delším čase, že je určitě bral nepravidelně nebo že je asi zapíjel alkoholem a ať je určitě bere dál.

 Když bude hodně otravný, vyměníš mu je za prášky od druhého nejlépe platícího dealera, poznamenáš, že tyto už jsou ty vůbec nejlepší, že jsou ze Švýcarska a budeš se u toho tvářit, jako bys mu je platil ze svého." Mladý:"No ale co když přijde zcela průměrný nekuřák?" Zkušený:"No potom ho, podle své nálady, buď prohlásíš za hypochondra a vyhodíš ho hned nebo řekneš, že je to psychosomatické a přihraješ ho kamarádovi psychiatrovi." Mladý:"Ale co když se ho ani potom nezbavím?" Zkušený: "V takovém případě ho pošleš na kolečko odborných vyšetření. A máš od něj pokoj nejmíň na rok. A kdyby i to náhodou přežil a ještě se k tobě vrátil, už bude dávno mít jiné starosti, nevzpomene si ani, jak se jmenuje, natož aby tě otravoval, že chce nějakou diagnózu a léčbu."

Mladý: "Díky za rady, nepochybně ze mne bude také výborný lékař."

Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem

Když se řekne léčba depresivního onemocnění,

Cambridge UK

automaticky se nám vybaví léky, antidepresiva. V nejvážnější, akutní fázi deprese se bez nich pacienti skutečně neobejdou.

Dokážou člověka stabilizovat a snížit nejpesimističtější myšlenky a pocity. Po nějaké době ale přestávají mít ten správný efekt, a navíc mají z dlouhodobého hlediska nežádoucí účinky. K vyléčení jako takovému totiž nevedou samy o sobě, jak ukazuje statistika relapsu: s každou proběhlou depresí se pravděpodobnost další deprese zvyšuje.

Převratné a zároveň velmi nadějné jsou v tomto směru výsledky výzkumu, který zjišťoval rozdíly v efektivitě následné péče mezi třemi různými přístupy: běžnou antidepresivní farmakoterapií, terapií založenou na mindfulness (neboli na meditaci všímavosti) a placebo.

U pacientů s přechodným vymizením příznaků deprese se jako nejefektivnější ukazuje terapie MBCT založená právě na meditaci mindfulness (všímavosti) – Mindfulness-Based Cognitive Therapy. Její efektivita je totiž i 10 měsíců od počátku následné péče vyšší než efektivita antidepresivní farmakoterapie – a navíc bez vedlejších účinků léků. Závěrem výzkumu je mimo jiné tvrzení, že MBCT nabízí účinnou ochranu před relapsem deprese.

Tyto výsledky znamenají, že máme k dispozici klinicky ověřenou metodu, která je vysoce účinná v následné péči depresivního onemocnění. A zároveň, že tím pádem obecně výborně funguje na občasné depresivní stavy, na pesimistické myšlenky a negativní pocity – tedy na fáze, které (pokud si s nimi člověk sám neporadí a dovolí, aby se kumulovaly) můžou vést právě až k depresivnímu či jinému duševnímu onemocnění. Pravdou ale na druhou stranu je, že zatím tato informace není všeobecně známá.

Deprese se totiž může vkrádat do našeho života postupně, téměř nepozorovaně. Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem, které často tvoří naši každodenní realitu, pokračuje přes popudlivost, podrážděnost, špatnou náladu a pocity nespokojenosti až k pocitům sklíčenosti, úzkosti, nenaplnění, ztráty zájmu a smyslu života. To jsou postupné varovné signály.

Existuje nespočet doporučení, jak s těmito stavy "bojovat". Můžeme je přehlížet, můžeme si říct, že se s tím nedá nic dělat a že jsou běžnou součástí života (Co naděláš?), nebo si můžeme říct, že až bude nejhůř, někdo nám určitě pomůže. Můžeme však také už od začátku poslouchat varovné signály svého těla a rozhodnout se pro to s tím něco udělat.

Jakákoli skutečná změna v nás je o přijetí vlastní zodpovědnosti a o konkrétní osobní práci a úsilí. Mnoho lidí má dojem, že ke změně stačí jen změna myšlení, ale osobní změnu přináší konkrétní osobní zkušenost, ne znalost. A nejlépe je to vidět právě na příkladu negativních emocí a myšlenek.
Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne.

Pokud si přečteme, že negativní myšlenku máme zahnat a nahradit pozitivní (třeba jít se bavit a zapomenout na to), negativní myšlenka tím nezmizí, jen se dočasně "schová". Nebudeme se tím cítit lépe, jen zapomeneme na to, jak se ve skutečnosti cítíme, tím, že dáme dočasně svoji pozornost jinam.

Stejné to může být, když budeme znát třeba celou moderní psychologii nazpaměť – to ale neznamená, že jsme poznatky interiorizovali a aplikujeme je ve svých životech. Anebo s přirovnáním osobní změny ke sportu: pozitivní účinky sportování se dostaví až tehdy, kdy skutečně sportuji, nedostaví se, když si o účincích a o sportu čtu, i kdybych výborně rozuměl každému detailu.

Spouštěčem úzkostných, negativních a depresivních pocitů a myšlenek jsou negativní myšlenkové programy v nás, které – pokud o to stojíme – musíme změnit nakonec jen my sami. Máme skvělé možnosti si o tom zjistit informace, můžeme mít i to štěstí, že se nám dostává podpory a porozumění ostatních, včetně odborníků, ale ta změna nakonec je na nás.

S rozvojem pozitivní psychologie a s objevem neuroplasticity (celoživotní schopností mozku se strukturálně i funkčně rozvíjet) dnes víme, že náš prostor pro změnu nebo jinak řečeno naše pole působnosti pro změnu se pohybuje mezi 40 a 50 %. Ostatní faktory – jako jsou naše predispozice a vliv prostředí a okolností – změnit (prozatím) nelze.

Takže až z jedné poloviny můžeme sebe a svůj život měnit a tvořit, pokud o to stojíme – změnou myšlení, sebeovládáním, sebepoznáním. Máme tedy možnosti se měnit sami více, než si možná myslíme.

Negativní emoce?

Jen pro upřesnění: dnes se často používá negativní a pozitivní emoce. Z jistého úhlu pohledu je to nesprávné dělení. Spíš by se hodilo používat označení příjemné a nepříjemné pocity a myšlenky, aby v tom byl zdůrazněn aspekt, jak my tyto myšlenky a pocity subjektivně vnímáme. A pak v tom hraje roli ještě úroveň, ze které se na to díváme.

Nejprve budeme emoce a myšlenky rozdělovat na negativní a pozitivní, případně příjemné a nepříjemné, později, ve vyšších stupních procesu individualizace, už to takto rozlišovat přestaneme a všechny myšlenky a emoce "jen" budou součástí Já. V tomto procesu růstu je ale nutné si svoje psychické procesy integrovat je do svého Já jako součást sebe sama.

Určitá část našich negativních myšlenek souvisí také s nesprávným přístupem k životu a s naší nevděčností. Pramení z toho, že se více zaměřujeme na to, co bychom chtěli, aby se stalo, případně na to, co bylo, než na to, co je teď. 
Kdybychom dokázali být skutečně v přítomném okamžiku a otevřenou pozorností si vše uvědomovat, neztrácet v životních situacích ze zřetele své já, tak by pro většinu negativních myšlenek téměř nezbylo místo. A ty ostatní, které jsou opravdu vážné, bychom zpracovali metodou defuze.

Vzít na vědomí a nechat odejít...

Jak tedy konkrétně a skutečně efektivně na negativní myšlenky a emoce? Postojem defuze. Výzkum Andrease Larsssona (2015) zkoumal rozdíly v efektivitě zvládání negativních myšlenek dvěma různými metodami: metodou kognitivní změny (nahrazením jedné myšlenky jinou) a metodou defuze neboli oddělení negativní myšlenky a sebe.

K tomuto oddělení dojde tím, že k našim myšlenkám (a emocím), k tomu, co se v nás děje, zaujmeme zároveň laskavý, otevřený a hlavně nezaujatý a pozorující postoj. Jednoduše řečeno: pozorujeme, co se v nás děje, necháme to proběhnout a odejít.

Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne. Jak ukázal výzkum: kognitivní změna nebyla bez účinku, ale defuze se ukázala jako účinná metoda zvládání negativních myšlenek, neboť síla a frekvence negativních myšlenek při ní klesá.

Defuze je metoda ne úplně snadná a samozřejmá, která vyžaduje trénink a trpělivost, která ale přináší rychlé a trvalé výsledky. Defuze se navíc shoduje s principem meditace všímavosti (a s principy MBCT, o které byla řeč výše v souvislosti s léčbou deprese).

Meditace všímavosti nás právě učí rozvíjet tuto dovednost nezaujatého a akceptujícího uvědomování si toho, co je obsahem našeho vědomí v přítomném okamžiku. Postupným tréninkem v nás vytváří nadhled a odstup. Pak dokážeme mnohem lépe zvládat negativní stránky života (a radovat se z těch příjemných).

Je to, jako když nasypete sůl do skleničky s vodou: voda bude velmi slaná, když ale stejné množství nasypete do řeky, bude to sotva postřehnutelné. Tento odstup a nadhled si však nemůžeme nikde "koupit" – vznikne v nás samovolně naší osobní prací na sobě (i když to není práce v klasickém slova smyslu, ale jde spíše o uvědomování si a "pouštění", naši rozhodnost a odhodlanost to však vyžaduje) a tréninkem.

A doba je pro to dnes vhodná. Zatímco před třiceti čtyřiceti lety byla meditace považována za exotický výstřelek, kterému se věnovala hrstka hippies oddávajících se kouření trávy a téměř nikdo z vědecké komunity jí nepřisuzoval váhu, dnes je hlavně díky klinickému ověření a kodifikaci mindfulness programů (Jon Kabat-Zinn) náhled úplně jiný.

Dnes jsou tyto programy využívány v nemocnicích, v psychoterapiích, ve vzdělávání, v osobnostním rozvoji, ve sportu, v byznysu, a dokonce i v politice. Vysokému zájmu odpovídá i množství vědeckých publikací a výzkumů, které jdou do stovek ročně. Na meditaci mindfulness se dokonce specializuje samostatná disciplína neurověd – meditativní neurovědy.

Je to jedna z dnes dostupných cest efektivního osobního rozvoje založeného na seriózních informacích a přístupech.



Zdroj: psychologie a sociální sítě

JAK SE DOBŘE VYSPAT?

SPÁNEK s budíkem

Každý dobře zná pocity, které člověkem zmítají, když ho budík vytrhne z toho nejsladšího spánku, uprostřed krásného snu a zrovna v ten nejzajímavější okamžik… 

Dlouho se nemůžeme vzpamatovat, pomalu nevíme, kde vlastně jsme, z postele lezeme málem po čtyřech a celý den jsme jako rozlámaní. Existuje naštěstí způsob, zajišťující snadné procitnutí. Je známo, že během spánku se pravidelně střídají dvě základní fáze: REM (podle anglického Rapid Eye Movement) a NREM (non-REM). Ve fázi NREM dochází k útlumu mozkové činnosti, tělo je klidné a uvolněné. 

Ve fázi REM dosahuje intenzita mozkové činnosti zhruba úrovně bdělého stavu, oči se pod víčky rychle pohybují, příznačné jsou živé sny a uvolněné svalstvo. Za noc se vystřídají čtyřikrát až šestkrát. Byla zjištěna průměrná délka každého z nich, což umožňuje zjistit onen časový úsek, kdy se organismus nachází ve stádiu REM. Typický spánkový cyklus trvá 90–110 minut, poté následuje spánek REM. 

Právě tato fáze, ve které se nám zdají sny, je chvíle kdy je spánek lehký a nemáme daleko k probuzení. Člověk usíná zhruba během patnácti minut, pokud tedy potřebujete vstávat v 6 ráno, je nejlepší jít si lehnout ve 20.45 nebo 22.15.

#Kruh Užitečné příspěvky, Lidský mozek a chování, Spánek, Spánkové fáze

Parlamentní listy(chvísty) jsou dnes všude. Má to hlavu i patu nebo je to jen rozhovor o zdraví kdokoliv-kohokoliv? Logorrhoe po česku? Svět se zbláznil, včetně doktorů...

Rozhovor pro Parlamentní listy. (MUdr  Jan Hnízdil podal excelentní analýzu (výklad) kdo nemáte averzi k Parlamentním listům (chvístům) tak tady je ochutnávka a proud myšlenek - o tom, o čem?

Donald Trump na fotografii je ve svém věku docela "sekáč"
a někteří mu rozumět nechtějí - závist?

Lidská závist je mrcha zlá....
Cituji ty "třeskyplesky":

* Donald Trump vůbec nepřipomíná prezidenta USA. Mimikou, gestikulací, chováním i výroky je ztělesněním generálního tajemníka Nejvyššího sovětu. Jako by v něm ožívali Chruščov, vztekle bušící botou do stolu při jednání OSN, samolibý Jelcin nebo Brežněv. Notuje si s Milošem Zemanem. Oba volají po uzavírání hranic, stavění zdí, hloubení příkopů. Opojeni mocí se chovají jako faraóni.*

Podle předsedy Evropské rady Donalda Tuska čelí Evropská unie v současnosti výzvám, které jsou nebezpečnější než cokoliv za uplynulých šedesát let evropské integrace. Mezi nimi vedle Číny, Ruska, Islámského státu a teroru a anarchie na Blízkém východě uvedl i novou administrativu v USA. Je pro Evropu důvodem k poplachu pouhých pár dnů působení Donalda Trumpa v Bílém domě a obava z toho, že by ji Spojené státy nechaly napospas nějakému nebezpečí?

 Mocenská politika Číny, Ruska i vystupování Donalda Trumpa vzbuzují oprávněné obavy. Mají společného jmenovatele. Premiér Vladimír Špidla odpověděl v roce 2002 na otázku, kde chce vzít peníze na financování svých sociálních plánů slovy „zdroje jsou“. Dění v roce 2017 lépe vystihuje výrok „zdroje docházejí“. Způsob existence naší civilizace není udržitelný. Dochází k vyčerpání ložisek ropy, ke klimatickým změnám, celým národům chybějí základní potraviny a pitná voda. Na takovou situaci nejsme připravení. Její řešení je těžké a neobejde se bez zásadní změny způsobu našeho života. Obava, že by USA nechaly Evropu napospas, má i svá pozitiva. Může přispět k tomu, že si uvědomíme nutnost spoléhat se na sebe, chránit přírodní zdroje, svoji bezpečnost. V žádném případě to ale nesmí vést k izolaci. Globální problémy lze řešit jen v rámci celku. Podle zásady: „Mysli globálně, jednej lokálně.“

Donald Trump po svém nástupu leckoho překvapil, protože na rozdíl od jiných politiků začíná uvádět v život to, co před volbami sliboval. Jeho dekrety namířené proti migrantům, kdy do USA nesmí vycestovat občané sedmi muslimských států, však vzbudily velké pozdvižení, stejně jako rozhodnutí o pokračování ve stavbě zdi na hranici s Mexikem. Neměl by si ale takto nekompromisně počínat v zájmu své bezpečnosti – i za cenu omezení pohybu osob – každý stát?

Objevily se zprávy o možném napojení Trumpa na Rusko, o ovlivňování výsledku voleb ruskými hackery. Nemyslím si, že by byl Rusy ovlivňován. Vůbec totiž nepřipomíná prezidenta USA. Mimikou, gestikulací, chováním i výroky je ztělesněním generálního tajemníka Nejvyššího sovětu. Jako by v něm ožívali Chruščov, vztekle bušící botou do stolu při jednání OSN, samolibý Jelcin nebo Brežněv. Putin slibuje vrátit Rusko do pozice největší světové mocnosti. Trump slibuje totéž Američanům. Na složité problémy má rychlá a jednoduchá řešení. Exekutivním příkazem zrušil financování programu omezení klimatických změn. Prostě je zakázal.

 Zrušil zdravotní program ObamaCare. Zrušil zákaz stavby ropovodu přes posvátná indiánská území. Notuje si s Milošem Zemanem. Oba volají po uzavírání hranic, stavění zdí, hloubení příkopů. Opojeni mocí se chovají jako faraóni. Jen místo Cheopsovy pyramidy plánuje Trump zeď mezi USA a Mexikem, Zeman kanál Odra-Dunaj-Labe. Účet pochopitelně zaplatí někdo jiný. Jedinou obranou proti psychopatům je důsledné volání k zodpovědnosti, dodržování zákonů. Nenechat se zaměstnávat jejich provokacemi, úkolovat je, zaměstnat prací pro stát.

Není při veškeré kritice, která se na Trumpa z mnoha stran valí, naopak přínosné, že v čele velmoci nahradil muže slov Obamu muž činu, který dal mimo jiné měsíční lhůtu armádě Spojených států na to, aby vymyslela strategii k poražení Islámského státu?

  Problém je v tom, že rychleji jedná, než myslí. Je impulzivní. Nerespektuje pravidla slušnosti, zákony, hranice. V medicíně se tomu říká hraniční porucha osobnosti. Podobně jako Zeman zkouší, kam až může zajít, co mu projde. Zavelel k pochodu kupředu do minulosti. Vystrašené lidi ujišťuje, že zařídí, aby bylo jako dřív. Jenže dřív už bylo. Exekutivními příkazy popírá realitu. Islámský stát chce vymazat z mapy světa. IS přitom není kompaktní státní útvar. Jestliže ho potlačí na jednom místě, objeví se jinde. Trump se řídí heslem „když něco nejde silou, je potřeba víc síly“. Nechápe, že bombardování Jemenu, Libye a dalších zemí, spojené s civilními oběťmi, posiluje IS, rekrutuje další teroristy. Psychopat ale svoje selhání a chyby nikdy nepřizná. Brání mu v tom mentální postižení. Ve chvíli, kdy jeho jednoduchá řešení a zákazy nefungují, snaží se odvést od sebe pozornost, ukázat na vnějšího nepřítele, vyvolat konflikt. Válku, jako způsob náhradního řešení problémů, se kterými si neví rady. Ze stejného soudku je ostatně i snaha ministra Chovance změkčit ústavní zákon o držení zbraní. Občané platí státu daně, aby zajistil jejich bezpečnost, vycvičil profesionály. Ministr Chovanec nám vzkazuje: „Stát nefunguje, bezpečnost vám zajistit nedokáže, sežeňte si zbraně, proti teroristům bojujete sami“. To je přímá cesta k anarchii.  

Proti Trumpovi se hned po jeho inauguraci uskutečnil pochod „Woman March On Washington“ za účasti milionů protestujících v několika městech. Je jeho nástup do funkce nebezpečím z pohledu žen?

Copak za ně lze považovat Trumpovo nařízení, podle kterého se zakazuje financování neziskových organizací, jež poskytují poradenství či přímo pomáhají ženám k potratu?  Trump uznává jen vlastní práva a potřeby. Nezávislost odmítá, neziskovost nechápe. O tom, co je správné, rozhoduje jedině on. Když se mu fakta nehodí, použije fakta alternativní. Žena pro něj není rovnocenný, svéprávný partner, který by mohl a měl rozhodovat o svém životě, o životě nenarozeného dítěte. Je to nástroj sloužící k uspokojování jeho potřeb. Jakmile se opotřebuje, zestárne, tak ji odloží a koupí si nejnovější model, s nejlepší výbavou a luxusním designem. Potvrdí si tak svoji výlučnost, mužnost, ego. Zevní okázalostí zakryje vnitřní prázdnotu.  Úspěšný byznysmen má nakročeno k volebnímu triumfu i v České republice. Tři čtvrtě roku před volbami až třetina těch, co se k nim chystají jít, plánuje hodit hlas hnutí ANO Andreje Babiše.

 Co podle vás dělá tak skvěle, nebo politická konkurence tak špatně, že se v tuto chvíli rýsuje jako jasný vítěz?

Andrej Babiš udělal geniální tah. V době předbabišovské si byznysmeni museli kupovat jednotlivé politiky a prostor v médiích. On si koupil celé politické hnutí a celá média. V jeho světě se dá koupit všechno a každý. Otázkou je jen cena. Před jeho vstupem do politiky mne pozval na schůzku. V humorné nadsázce jsem ji pak popsal jako setkání s mafiánským bossem Donem Vitem. Gangsterem, který je, na rozdíl od bezpáteřních politiků, zásadový, ctí rodinu – Agrofert. Její členové jsou chránění. Kdo se zájmům rodiny postaví, toho zničí. Jako v Kmotrovi: „Není v tom nic osobního, to je byznys.“  Média na něj nyní útočí kvůli financování nákupu dluhopisů Agrofert, čelí trestnímu oznámení kvůli krácení daně, protože před více než čtyřmi lety měly být účelově vydané v hodnotě jedné koruny, Českou televizi nazval zkorumpovanou pakáží.

 Může mu něco z toho v očích voličů vůbec ublížit, a co by musel provést, aby jeho popularita u veřejnosti do voleb významně klesla?

  Babiš vystupuje jako nejdůslednější strážce státní kasy a nejpřísnější výběrčí daní. Otázky, týkající se původu vlastního majetku, získání dotací pro Čapí hnízdo, nákupu dluhopisů odmítá, reaguje útokem, odvedením pozornosti. Sděluje nám: „O vaše peníze se postarám, do těch mých vám nic není.“ Spoléhá na to, že mu všechno projde, lidé zapomenou, nic se nevyšetří. Podle jeho podrážděných reakcí mu ale schválení zákona o střetu zájmů hodně leží v žaludku. Čáru přes rozpočet mu může udělat i šetření dotací pro Čapí hnízdo evropským úřadem OLAF.

Blíží se datum 9. března, kdy má prezident Miloš Zeman oznámit, zda bude kandidovat i ve druhé přímé volbě. Lze od něj očekávat, že odejde „v nejlepším“, stejně jako když se po čtyřech letech ve funkci premiéra rozhodl dál nepokračovat, nebo je pravděpodobnější jeho pokus o obhajobu prezidentského mandátu?

Miloš Zeman sám odejít nemůže. Ztratil schopnost sebereflexe. Rádci ho navíc ujistili, že je ve skvělé kondici, nejlepším kandidátem. Pro jeho znovuzvolení udělají cokoliv. Budou ho podpírat, podávat popelníček, připalovat cigarety, odrážet vajíčka. Nemohou připustit, aby někdo nahlédl do „hradní žumpy“. Veřejnost teď měla možnost zhlédnout pilotní díl seriálu „Sex, drogy a video“ v hlavní roli s Jindřichem Forejtem. Pokračování má být věnováno ministrovi vnitra Chovancovi. Se zájmem sleduji komentáře kritiků Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. Jsou jako Carl Bernstein a Bob Woodward. Nenechají se zmást obsahem videa. Pátrají, kdo je za ním, co tím sleduje, kdo je tajemným informátorem, připomínajícím Deep Throat aféry Watergate. Do prezidentských voleb je ještě rok. Jindřich Forejt je vysoce inteligentní. Nenechá se snadno zlikvidovat. Pokud by žumpu rozkryl, mohlo by to Zemanovu kandidaturu hodně zkomplikovat. Jako Nixonovi únik odposlechů a způsob financování výboru pro jeho znovuzvolení.

 Ať už se Miloš Zeman rozhodne jakkoli, kdo by podle vás byl nejvhodnějším kandidátem na hlavu státu?

 Kandidátem by měl být člověk, který je občanům dlouhodobě známý svým charakterem, prací, veřejnými názory a postoji. Člověk, který se nepotřebuje voličům podbízet sliby, co pro ně udělá, až ho zvolí. Člověk, který už udělal. V průzkumu Karla Janečka „Prezident 21“ s velkým náskokem vede Šimon Pánek. Pro kandidaturu má nejlepší předpoklady: osobnostní integritu, moudrost i zkušenost z práce pro jiné. Tytéž předpoklady jsou ale současně jeho největším hendikepem. Nikdy se nesníží k populismu, k falešným slibům, k odmítání pomoci lidem v tísni. K tomu, čím voliče nejvíc přitahuje Miloš Zeman. Už předem proto prohlásil, stejně jako v pořadí ankety druhý Petr Pithart, že kandidovat nebude. Jediným vážným vyzyvatelem Miloše Zemana je zatím bývalý sázkař Michal Horáček. Sázkou na něj si nejsem vůbec jistý. Moc rád bych slyšel jeho odpověď na otázku: „Jak jste vybudováním sázkového gigantu Fortuna přispěl ke kultivaci veřejného prostoru a štěstí občanů naší republiky?“

Zdroj: Vyšlo v Parlamentních listech 7. 2. 2017, otázky Jiří Hroník


#Řešení problémů, Amerika, Co je psáno, Paměť, Demokracie, Česká písnička, Lékař, Lidský mozek a chování, O nejvyšším dobru a zlu, Závist je mrcha.

Sestry pro všechno. Absolventky k lůžku nepřicházejí a „staré“ sestry toho mají plné zuby a odcházejí. Ty, co zůstávají, jsou unavené, vyčerpané, možná vyhořelé a mnohé nechápou, že to, na co ony jsou zvyklé – tedy dělat všechno, ty mladé sestry už dělat nechtějí.

Odborné a vzdělané sestry lékaře zastoupí

Zdravotní sestra vysokou školu potřebuje, jinak bude uklízečkou ještě hodně dlouho!

"Jaké chceme sestry? Takové, které dělají práci sestry a delegují některé úkoly na sanitáře a ošetřovatelky, kteří dělají činnosti sanitářů a ošetřovatelek? Sestry, které dělají práci sestry a mají dostatek času nejen na pacienta, ale i na výchovu mladých kolegyň? Sestry, které dělají práci sestry a mají dostatek času samy na sebe, na odpočinek a na rodinu? Chceme sestry, které se nenechají zneužívat a dokážou si obhájit svoji práci? Nebo chceme sestry, které dělají všechno?"

V dobách dávno minulých nebyly žádné sestry, pouze laičtí pečující. Počátky organizovaného ošetřovatelství jsou spojeny s charitativní činností a s činností náboženských řádů a kongregací. Ošetřovatelství bylo zaměřeno na laickou službu trpícímu a prováděly jej osoby bez jakéhokoliv odborného vzdělání. Práce u nemocného se skládala z jednoduchých úkonů – mytí, stravování, úprava polohy nemocného, převazování ran, podávání léků ústy. Historické ošetřovatelky se staraly o nemocného se vším všudy – uklízely pokoje nemocných, praly, sušily, skládaly obvazy i nemocniční prádlo.

S rozvojem medicíny začali lékaři postrádat pomocníky, kteří by plnili jejich pokyny a dohlíželi na nemocné v době jejich nepřítomnosti. Sestry se začaly vzdělávat v kurzech a v ošetřovatelských školách od původně dvouletých až po nám známé čtyřleté střední zdravotnické školy. Práce sestry se stávala více náročnou.

Jakmile se objevila nějaká práce u pacientů, kterou už nezvládali pro časovou vytíženost lékaři, byla svěřena sestrám. A sestry se jí nadšeně chopily. Ještě já pamatuji dobu, kdy na standardním oddělení podával i.v. injekce pouze lékař – ale ty injekce byly zhruba 3 ráno a 3 večer a aplikovaly se jednorázově kovovou jehlou.

Pak přišla doba, kdy ordinace i.v. léčiv byla úplně běžná u každého druhého pacienta a bylo možné je aplikovat daleko pohodlněji intravenózní kanylou, kompetence byla tedy předána sestrám. A sestry se nebránily. Která nebyla ráda, když jí bylo umožněno udělat náročnější práci – podání transfúze, vytažení drénu…

Takže sestrám postupně přibývala práce odborná, ale ta „méně odborná“ jim jaksi stále zůstávala, protože lidí, kteří by ji dělali, nikdy nebyl nadbytek. Sestrám sice pomáhají ošetřovatelky, sanitářky a sanitáři s nižší kompetencí, ale pořád to je sestra, kdo je schopen plnohodnotně zastoupit pomocný personál. Zkrátka – sestra zvládne práci sanitáře, opačně to nejde. Pro každé zdravotnické zařízení je výhodnější přijmout jednu sestru než dvě ošetřovatelky, protože sestra udělá práci sestry a ještě práci ošetřovatelky.

Dnes sice máme moderní pomůcky, ale hádejte, co by se stalo, kdyby vypadla dodávka balených sterilních mulových čtverců? Vsadím se, že sestry by vyfasovaly balík mulu s rozkazem, ať ho nastříhají a složí čtverce ke sterilizaci. Pořád platí, že jakmile se objeví nějaká práce, která je třeba udělat, přisune se k sestrám.

Všichni si na to zvykli – že sestra dělá to, co je potřeba, od počítání špinavého prádla přes měření teplot v lednicích až po výměnu tracheostomické kanyly za jeden plat. Všichni si na to zvykli, že sestra poslouchá, co se jí řekne, že přijde do práce v sobotu za nemocnou kolegyni, že se v poledne sebere a jde ze směny domů, protože je méně pacientů a je třeba stáhnout přesčasy. Všichni si na to zvykli,že sestra přijde v době volna na provozní schůzi či na transfuzní školení. Všichni si na to zvykli, že není-li k dispozici sanitář, sestra odtlačí lůžko se stokilovým pacientem na rentgen. Všichni si zvykli, že odejde-li v průběhu roku pár sester na mateřskou či jinam, nic se neděje, protože nastoupí absolventky.

Jenže ono to najednou nefunguje… Absolventky k lůžku nepřicházejí a „staré“ sestry toho mají plné zuby a odcházejí. Ty, co zůstávají, jsou unavené, vyčerpané, možná vyhořelé a mnohé nechápou, že to, na co ony jsou zvyklé – tedy dělat všechno, ty mladé sestry už dělat nechtějí. Proč taky? Ze zvyku? Mladé sestry na to zvyklé nejsou. Pro peníze? Výplata kolem 15 000 ve směnném provozu není žádné terno. Z lásky k lidem? To samozřejmě lze, ale jen do té doby, pokud se ta „láska“ z druhé strany vrací. A tím nemyslím jenom od pacientů. Představte si sestřičku, která celý den jezdí jako motorová myš a odpoledne dostane kartáč od vrchní či staniční, že nemá razítko v dokumentaci.

Neochota mladých nastupovat k lůžku se přičítá nutnosti studovat vysokou školu, přičemž někteří lidé předpokládají, že sestra vysokou školu nepotřebuje. A já se ptám, která?
Ta, co uklízí skříně, počítá špinavé prádlo, převléká prázdná lůžka po odchodech pacientů, běhá se zkumavkami do laboratoře a s výsledky z laboratoře, roznáší po pokojích čaje, umyvadla, otírá stolky, desinfikuje mísy a bažanty, chystá nástroje k odeslání na sterilizaci, krmí pacienty bez poruchy polykání, kontroluje teplotu v lékárně, ukládá svršky pacientů do šatny, půjčuje si po ostatních odděleních čisté prádlo či berle, vytírá pacientem vytopenou koupelnu, vozí kompenzované pacienty na vyšetření a pomáhá jim s hygienou, tiskne či kopíruje řád oddělení a edukační materiály, doplňuje pomůcky ze skladu?

Nebo ta, která je respektovaným odborníkem v ošetřovatelství a kromě řady odborných znalostí a činností zvládá holistický přístup k pacientovi a k jeho potřebám, dokáže pacienty a jejich příbuzné srozumitelně edukovat, má na výši komunikační dovednosti, a svým vzděláním, kultivovaným chováním a osobností posiluje prestiž svého povolání a je kvalitním partnerem lékařům?
Ta první sestra vysokou školu opravdu nepotřebuje. A taky je potřeba říci, že výše zmíněné činnosti by vůbec neměla dělat sestra! To je práce pro písařku, uklízečku, sanitáře a ošetřovatelku. Naopak sestra jako odborník v ošetřovatelství by měla mít nejvyšší standardní vzdělání současnosti. Tak jako ho má třeba porodní asistentka jakožto odborník v péči o ženu nebo učitel, jakožto odborník ve vzdělávání.

Ještě ke konci minulého tisíciletí byla nejvyšším standardním vzděláním maturita, a máme řadu vynikajících sester s maturitou ze starých zdrávek. V jejich případě je samozřejmě hloupost je nutit, aby si dodělávaly vysokou školu, pokud samy nechtějí. Ale svět se mění, a to, co dříve byla maturita, je dnes bakalářský stupeň VŠ (případně absolutorium na VOŠ). Nezabráníme maturantům pokračovat ve studiu na VŠ/VOŠ! Jsem přesvědčená, že i kdyby nebylo terciální vzdělání pro sestry povinné, stejně by ho v dnešní době většina sester absolvovala, a to nejlépe hned maturitě, kdy je člověk nezatížen rodinou či jinými závazky. Vzdělání je investice do budoucnosti, a i průměrně chytrý člověk ví, že s VŠ/VOŠ bude mít šanci na lepší, zajímavější, či lépe placenou práci i v jiném oboru než vystudoval. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Pokud bychom chtěli, aby středoškoláci nastupovali v 19 letech do práce, museli bychom vysoké školy zavřít. To chceme?

Chceme, aby absolventky nastupovaly do zdravotnictví? Pak se musíme starat, aby ta práce byla co nejatraktivnější. Financemi, pracovní náplní, možností osobního rozvoje a benefity. Je mi jasné, že některá povolání budou vždy atraktivnější, ale určitě máme co zlepšovat.

Jaké chceme sestry? Chceme sestry, které dělají práci sestry a delegují některé úkoly na sanitáře a ošetřovatelky, kteří dělají činnosti sanitářů a ošetřovatelek? Chceme sestry, které dělají práci sestry a mají dostatek času nejen na pacienta, ale i na výchovu mladých kolegyň? Chceme sestry, které dělají práci sestry a mají dostatek času samy na sebe, na odpočinek a na rodinu? Chceme sestry, které se nenechají zneužívat a dokážou si obhájit svoji práci? Nebo chceme sestry, které dělají všechno?

Lenka Šnajdrová

#Věda a terapie, Závislost, Zdraví, Komentáře, Krásné ženy, Lékař, Memory, Paměť, Řešení problémů, Sociální sítě

Obecné předpoklady dlouhověkosti. Potvrzené lékaři a životními zkušenostmi. Berte toto velmi vážně, na rozdíl od toho co čtete na bulváru každý den, toto desatero se pravidelně modlete! Dožijete se šance pro delší život a věk moudrosti! - mějte rádi svůj život!

Druhá šance od   Dr.House je filmová seriálová a je dost drsná...

Pokud chcete žít dlouho, přečtete si známé údaje:

1. První předpoklad toho, jak dlouho se na Zemi zdržíte, ovlivnit nemůžete - jsou to geny. Když je vaší babičce 95 roků, děda zemřel těsně po devadesátých narozeninách a vaše sedmdesátiletá matka s radostí přivítala odložení odchodu do důchodu, jste na nejlepší cestě k dlouhému životu. Pokud celá rodina vymřela před sedmdesátkou na rakovinu nebo srdeční onemocnění, vaše vyhlídky jsou neradostné, ale nevzdávejte se, vždyť kvalita života je už dnes mnohem lepší.

2. Druhou šanci na dlouhý život je nekuřáctví. To prodlouží život nejméně o dva roky.

3. Pokud pijete jako duha, ubere vám to z plánované stovky celých 35 roků. Když si však dáte deci vína třikrát týdně, svoje předpoklady na dlouhý život výrazně vylepšíte. Jedno pivo denně také prodlužuje život, neboť podporuje zdravé trávení.

4. Čtvrtým kamenem úrazu v našem životě je strava. Když příliš jíte mastnou potravu a bílý cukr, zatloukáte si hřebíčky do rakve. Bílý cukr nahraďte hnědým nebo medem a smaženým jídlům se vyhýbejte. Stejně tak majonéze a bramborovým hranolkům. Místo nich potřebujete pro dlouhověkost zařadit do jídelníčku čerstvou zeleninu a ovoce.

5. Ruku v ruce se stravou kráčí obezita. Pokud vaše váha odpovídá výšce a věku, prodlužuje to váš život úplně přirozeně. Jestli jste však obézní, zkracuje se tím i délka vašeho života.

6. Na šestém místě je sex. Když si dopřejete milostné hry, nejlépe se stabilním partnerem, alespoň dvakrát do týdne, děláte to i pro svůj dlouhý život.

7. Nejen sexem živ je člověk, a tak těsně u něj stojí přátelství, láska a rodina. Lidé, kteří nemají žádnou citovou vazbu a žijí v pozdějším věku bez partnera, mají větší předpoklady ke kratšímu životu. Především pro muže ve středním a starším věku je partnerka mimořádně důležitá. Mimo lidské teplo totiž žena vnáší do mužského života pořádek a systém, což život prodlužuje.

8. Na osmém místě je stres. Je důležité, jak se umíte se stresem vyrovnat. Dokážete-li problémy řešit, máte mnohem vyšší šance na dlouhý život. Když vás ovšem stres dohání k nespavosti, depresi a užívání léků, jste na nejlepší cestě si svůj život zkrátit.

9. Devátý klíč k dlouhověkosti se jmenuje vztah k přírodě a pohybu. Pokud jste schopni minimálně jednou týdně jít do přírody a kochat se její krásou a navíc se věnujete alespoň půl hodiny denně nějakému pohybu (rychlá chůze, posilovna, běh, jízda na kole, bruslení, plavání), děláte pro své aktivní stáří velmi mnoho.

10. Posledním faktorem je šířka pasu. Vědci dokázali, že osoby se širokým pasem (víc než 100 cm) žijí v přepočtu o dva roky méně než lidé se štíhlým pasem. Tvar postavy si sice nevyberete, ale o tom, kolik tuku si kolem pasu naskládáte , rozhodujete výlučně vy.

Poznámka na okraj: Přesné údaje potvrzené lékaři a životními zkušenostmi. Berte toto velmi vážně, na rozdíl od toho co čtete na bulváru každý den jako zaplácávání netu, toto desatero se pravidelně modlete!
 Dožijete se šance pro delší život a věk moudrosti! - mějte rádi svůj život! 


#jak na to, Lékař, Lidský mozek a chování, Maminka, Moudrost, Paměť, Qui tacet..., Rodina, Řešení problémů, Sociální sítě, Úvod, Výchova, What Is Love, Zdraví,