 |
| Patagonie - ledovce ale i květy jako ilustrace drogového příběhu... |
Zpověď vyléčeného ze závislosti na PERVITINU
Celý život jsem byl osamělý rváč, který nechtěl a ani se nedokázal zařadit. Dnes mám
opravdovou radost, že jsem mohl rozšířit vaše řady a chci poděkovat Martině Těmínové za přijetí do SANANIMu, čímž mi dala místo kam patřím a práci, která mému prožitému a věřím, že i budoucímu životu smysl.
Můj příspěvek bude prostý- povím vám svůj životní příběh a doufám, že v mém vyprávění najdete oba fenomeny, jak závislost, tak spiritualitu.
Myslím, že za užíváním drog se skrývá touha po svobodě. Každopádně v mém životě byla katalyzátorem pádů i vzestupů slabost a její přijetí.
Na počátku sedmdesátých let jsem byl štíhlý mladík s krásnými vlasy do pasu a dívčím obličejem. Miloval jsem hnutí hippies a rockovou muziku, četl jsem Nietzscheho, Sartra, Davida Humea a Bhagavadgíttu. Vše kolem mne byla iluze. Byl jsem sebevědomé dítě, které dovolilo světu doprovázet ho na jeho cestě vesmírem. Studoval jsem na výběrové umělecké škole, večerně na konzervatoři zpěv a vrcholově běhal v reprezentaci patnáctku.
Kolem nás přitom začínala tuhá normalizace. V zemi vládla „dělnická třída“, což v reálu znamenalo, že o našich osudech rozhodovali tetky a strejdové z uličních a občanských výborů.
O tom, zda půjdeme na školu, zda dostaneme devizový příslib na dovolenou v zahraničí a o podobně zásadních věcech. V krámech jste nic nesehnali, dobré zboží bylo jen pod pultem pro známé a nebo v Tuzexu. Svoboda pro malé, ustrašené, průměrné lidičky.
Bylo to v únoru 1974 na rockové zábavě v Hrnčířích. Řádil jsem na parketu, když ke mně přistoupila dívenka a řekla mi, že mě někdo chce poznat. Zavedla mne ke stolu, kde seděla skupina prazvláštních lidí, které vévodil vysoký, charismatický člověk s ostře řezanými rysy a hluboce zapadlýma očima. Jiří Gloss alias Freud, skutečný tvůrce obnovené výroby Pervitinu.
Můj dívčí vzhled a expresivní tanec ho zaujaly, neboť je homosexuál a dostal na mě nezřízenou chuť. A nabídl mi Pervitin. Tehdy se ještě pil, krystalizoval až později. Podlehl jsem kouzlu okamžiku, udělal osudný krok a vypil to.
Bylo to fascinující. Náhle mi tam vše připadalo přízemní a já odešel ve dvacetistupňovém mrazu dvacet kilometrů pěšky do Prahy. Byl to záblesk poznání a mohl mi vystačit na celý život. Rok jsem žil normálně dál až v květnu 1975 jsem šel s přítelem s kytarou přes Karlův most. Byl krásný podvečer a tak jsme sedli a hráli. O čtyři dny později v pět hodin ráno u nás zazvonila policie a já strávil půl roku ve vazbě za protistátní písničky.
Během vazby mě dvakrát vyslýchala kontrašpionáž a po druhém výslechu jsem zbit ležel tři dny
v bezvědomí ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Během hraní na mostě jsem totiž řekl: „Toho bohdá nebude, aby se na Pražském hradu mluvilo slovensky“ a přesně v tom okamžiku soudruzi zvolili protiústavně do prezidentské funkce Gustava Husáka. Byl Slovák a tato náhoda (či ne?) mne málem stála život. Po propuštění jsem byl podmínečně odsouzen, vyloučen ze školy i z reprezentace.
Od té doby mě pravidelně zavírali na státní svátky do cely předběžného zajištění a byl jsem takzvaná závadová osoba bez nároku na byt, telefonní stanici a podobně. A tato změna mne postavila mezi úplně jiné lidi. Začal jsem chodit po hospodách a potkal Pšeničku s jeho partou. Tehdejší vařiči byli opravdoví čarodějové a šamani. Bylo nás v Praze kolem padesáti, kdo jsme měli tu výsadu, být na Perníku. Nevařilo se za peníze a nešířilo se to dál. Byli jsme uzavřená skupina, měli jsme svůj svět sami pro sebe. Byly to tvůrčí jízdy. Psali jsme, malovali, debatovali o filozofii a transcendentálních věcech. Chodili jsme na výstavy a na kultovní filmy do Filmového klubu. Většina z nás studovala. Vary byli dvakrát, třikrát do měsíce a stačilo nám to.
Dostal jsem se nazpátek na školu a začal zpívat s Vitacitem. A tehdy jsem si píchl nečistou látku od cizího vařiče, zkolaboval a strávil tři dny na ARO. Od té doby jsem se drogy deset let nedotkl ani na ní nepomyslel. Měl jsem rodinu, kapelu, přátele a vše bylo fajn.
Tragédie v podobě rozvodu a ztráty dcery mě vehnaly do slepé uličky. Byl rok 1991 a Praha byla východním Amsterodamem. Drogový boom toto město zcela ovládl. Drogy byly všude. Seděl jsem s kapelou v hospodě a sbalila mě dívka a odvedla si mě do bytu. A v tom bytě byl Sandy., legendární vařič a na stole Pervitinu velká hromada. Vykašlal jsem se na dívku a chtěl si dát. Sandy mě vyhnal, že jsem léta čistý a že mi proto nic nedá.
Obtěžoval jsem pět dní, až mi řekl, že je mu to jedno ať si dělám, co chci. Věřil jsem, že si dám jednou a hotovo. Jsem přece zdravý člověk. Jel jsem v jednom kuse tři neděle, shodil jsem pětadvacet kilo a doma mě nepoznali. Bylo to nejhrůznější zjištění mého života a ta zkušenost byla tak strašná, že jsem po sedmi měsících přestal opět ze dne na den.
Založil jsem novou rodinu a měl velmi dobrá zaměstnání. Pracoval jsem jako manažer v reklamní agentuře, prodával německé zdravotní zařízení s Dodo Doležalem natočil velmi dobře prodávané CD, nic mi nemuselo scházet. Ale narůstal ve mně neklid. Má žena byla o sedmnáct let mladší a mě začínal rodinný stereotyp ubíjet. Toužil jsem po dalším poznávání, po nějakém růstu. Také jsem byl zhnusen společenským děním. Dříve jsme žili ve stínu demagogické ideologie a nyní zotročeni diktátem trhu. Vždyť smyslem života je dnes mít peníze bez práce, sex bez lásky a zábavu bez přemýšlení.
Musíme všichni vydělat tolik, abychom si mohli dovolit všechno. Byl jsem na dovolené s rodinou a náhle jsem bez vysvětlení zdrhnul a dal si. Od té doby jsem si dával pravidelně dvakrát měsíčně. Otupěl jsem a chtěl to tu skončit. Byl jsem prázdný a bral se se šibeničním humorem. A pak umřel můj poslední toxický přítel ze starých dob Hynek Wágner, vařič od Boha, velmi citlivá duše s kterým jsme strávili noci nádhernými debatami a já spadl na to pomyslné dno. Opustil jsem rodinu a žil jsem v autě, až přišli dva pokusy o sebevraždu.
Poprvé jsem skočil pod přijíždějící metro, ale za sloupem stáli policisté, které jsem neviděl a chytli mne za nohy a strhli včas nazpátek. V druhém případě jsem stál celou noc na balkóně, zábradlí za zády a chystal se skočit. Přestože jsem byl ateista, pronásledovala mne celou noc myšlenka, co když je možné, že se rodíme znovu a sebevraždu zaplatím hrozným zrozením. Bylo to tak silné, že jsem ráno slezl a jel na Drop in a vzal si od nich seznam léčeben.
Vybral jsem si Červený Dvůr a v době, kdy byla Praha pod vodou, vyrazil. Opět mne vedla přijata slabost. Jelikož jsem byl čistý, po třech dnech jsem šel z detoxu na barák.
Při dotazu pana Čermáka, mého terapeuta, co od nich očekávám jsem poprosil, ať mě naučí radovat ze života. Vzniklo mezi námi nádherné pouto, které jsem oddaně následoval. To, že dnes dělám tuto práci je výsledkem jeho ukázky znalosti lidské duše.
Pak jsem se zamiloval do MUDr. Trávníčkové, která nás ve volném čase učila jógu a thai ti. Poprvé jsem při cvičení ucítil svou rozvinutou vnitřní energii. Půjčovala mi knížky manželů Tomášových (významných českých mystiků) a jednou, když jsem se ptal na meditaci, řekla mi, abych si v pokoji sedl a zaposlouchal se do ticha v sobě. Přesto, že jsem byl v té době ještě velmi rozrušený a plný závrati, přišel ten krásný okamžik a já věděl. Od té doby se jsem zrál velmi rychle, a tak místo půl roku léčby a roční komunity (což byl původní odhad) jsem po čtyřech měsících odjížděl domů. Kvůli Interferonu jsem musel na Doléčovací centrum. Díky Bohu. Ten rok bych bez odborné pomoci zřejmě nevydržel. Martin Hulík, můj garant,
měl na počátku se mnou problém, neboť jsem řešil hlavně duchovní praxi a on nebyl schopen mě v tom následovat. Pak jsme oba ubrali a tak jsem dostal velmi dobrou školu terapie. Po celou dobu jsem hladově sháněl cestu. Netušil jsem co to bude, ale věděl jsem, že to mám blízko. A jednou jsem našel knížku, v níž jsem objevil vše, co jsem celý život postrádal. A tak nyní následuji svého mistra Namkhai NORBUa a intenzivně praktikuji dzogčchen (esenciální tibetskou nauku). Díky meditačním praxím dosahuji stále větší
svobody. Ovšem meditace bez bhodicitty (soucítění) není zplnomocněna. A toto soucítění rozvíjí mé přijetí sebe sama i ostatních a tak to, že nyní pracuji v pomahací profesi je logickým vyústěním a dává mému životu smysl a mě energii.
Vede k probuzenému stavu.
Dovolte mi na závěr tuto úvahu. Tak jako toxikoman zabíjí drogou své tělo, tak i lidstvo svou nezřízenou nadspotřebou a bezuzdnou a bezohlednou touhou po přepychu zabíjí planetu na níž žije. Přeji vám mnoho sil i pokory v boji se závislostí nejen na drogách, ale i na všech hmotných jevech, která významně přispívá k soumraku naší civilizace.
Na fotografii jsou Květy v Patagonii
Zdroj: adiktologie.cz
