ĎÁBLOVO DÍLO. Fakta a analýza. DIES iRAE!

PRAHA 1968 SOVĚTSKÉ TANKY V  LIBERCI

Státník, který se dopustil tolika chyb jako Beneš, má v zájmu vlastního národa přímo povinnost odejít z vysoké politiky (Edouard Dalladier ke Štefanu Osuskému, 2. 10. 1939)

Český zákon č. 292/2004 Sb. stanoví, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Ale o jaký stát? 

O stát který nehoráznou menšinovou politikou vehnal většinu sudetských Němců do odporu proti Československu. O meziválečný stát který balancoval od roku 1933 na pokraji státního bankrotu a zachraňoval se jen s obtížemi zmocňovacím zákonem č. 95/1933 Sb. z. a n., navrhovaným již od roku 1930, opravňující vládu činit opatření bez předchozího souhlasu parlamentu aby ho v roce 1938 nahradil ještě tvrdší zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. z. a n. Stát ve kterém po válce vládl komunismus, stát Lidových milicí, Státní bezpečnosti, uličních výborů a všudepřítomného udavačství.

Mimořádně kvalitní, dnes téměř neznámý a historiky upozaďovaný ministerský předseda Antonín Švehla o tehdejším ministru zahraničí Benešovi prohlásil, že je neštěstím republiky a jeho politika povede národ do zkázy. Byla to prorocká slova.
Po teheránské schůzce se Benešovi zazdálo, že teď nadešel pro něj ten pravý čas. Na návštěvu Moskvy čekal plných osm dní na letišti Habbanyi u Bagdádu, tuto schůzku Sověti inscenovali v pravou chvíli. Uvítání na Kurském nádraží Benešově sebestředné povaze velmi zalichotilo, odpovídalo oficiální návštěvě představitele suverenního státu. Beneše očekával Molotov,Vorošilov, a další sovětští státnici mezi nimiž nechyběl ani Litvinov a Majskij. Večer byl na jeho počest uspořádán banket kde se poprvé setkal se Stalinem. Následujícího dne, 12. prosince 1943, došlo v Kremlu k podpisu předem dohodnuté smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci Československa a Sovětského svazu. 

Beneš vědomě nasadil státu, který se samolibě rozhodl zastupovat, okovy na dalších téměř padesát let. Horší ovšem bylo, než samotný text smlouvy, její politické pozadí. Beneš například nepoužíval zavedený název „Podkarpatská Rus“ a vyslovil přání, aby se po válce toto území přidružilo k sovětské Ukrajině. Beneš také žádal Sověty o zbraně: „Co chceme, je, aby se i na našem území vedla válka... ...před koncem aby se i náš národ cítil ve válce a v plné vojenské spolupráci s Ruskem... ...na konci bude u nás revoluce, partyzánská vojna“. To poskytlo Molotovovi příležitost aby se s jistou dávkou impertinence a sarkasmu zeptal, jak se vlastně v Čechách takový odpor lidu vůči okupaci projevuje.
Molotov ale s uspokojením vyslechl Benešovo ujištění, že příští Československo právě tak jako v politické sféře změní svou vojenskou orientaci i ve vojenské oblasti se Západem na Sovětský svaz. Memorandum dokonce zvažovalo možnost vzájemné koordinace národohospodářských plánů a požadovalo aby se ustanovily ve vhodný čas příslušné komise a hospodářská pomoc mohla začít hned po osvobození. Rozhovory se se také dotkly i řešení osudu československých Němců a Maďarů. Beneš projednal odsun se Stalinem již na banketu 11. prosince a Stalin vyjádřil souhlas. Pro Beneše bylo sovětské stanovisko důležité, Britové dosud svůj názor nevyjádřili a vyžadovali přesný a zavrubný návrh. S Molotovem ale zejména probíhala diskuze o budoucí vnitřní československé politice, zejména o budoucím systému politických stran a Benešových plánech na socialistickou proměnu státu.

Beneš také vedl jednání s moskevským vedením KSČ předjednaném s čs. komunisty ve velké Británii Noskem, Stránským, Goldstückerem, Löblem a dalšími. Tehdy také došlo ke změně politických struktur Kominterny ty byly proměněny na zahraniční byra komunistických stran, které ovšem podléhaly orgánům VKS(b). Tak bylo vedení KSČ začleněno do kremelských struktur a povaha jednání čs. komunistů tomu naplno odpovídala. Hodně času bylo věnováno diskuzi o budoucím politickém systému. Beneš a Gottwald se shodli v tom, že Národní fronta bude po válce existovat řadu leta že v ní musí být zajištěno prioritní postavení tří socialistických stran - komunistů, sociálních demokratů a národních socialistů. Kromě toho k nim měly patřit ještě Lidová strana a zamědělská strana. Ostatní strany, zejména ty které měly kritický pohled na Benešovu politiku, neměly nárok na existenci.
Komunistům 16. prosince 1943 doslova Beneš řekl: „Trvejte na tom, že chcete držet pozici nejsilnější strany. To bude důležité propříště, po volbách, vy budete asi jako nejsilnější strana potvrzeni. Vy komunisté jste na tom nejlépe, sousedství se Sovětským svazem bude hrát velkou úlohu při vzestupu vašeho vlivu. Musíte být však opatrní a věc nepřehnat, aby se neříkalo, že se to všechno rázem bolševizuje“.

Zdroj: Velké dějiny zemí koruny české - Klimek, Gebhart, Kuklík.

Kníže Karel Schwarzenberg, Analýza, Co je psáno, Ďáblovo dílo, CZ informace, Demokracie, Dies irae, Myšlenka dne, Psychopaté, Svobodný internet

SOCIÁLNÍ SÍTĚ, Jindřich Čech

Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem

Když se řekne léčba depresivního onemocnění,

Cambridge UK

automaticky se nám vybaví léky, antidepresiva. V nejvážnější, akutní fázi deprese se bez nich pacienti skutečně neobejdou.

Dokážou člověka stabilizovat a snížit nejpesimističtější myšlenky a pocity. Po nějaké době ale přestávají mít ten správný efekt, a navíc mají z dlouhodobého hlediska nežádoucí účinky. K vyléčení jako takovému totiž nevedou samy o sobě, jak ukazuje statistika relapsu: s každou proběhlou depresí se pravděpodobnost další deprese zvyšuje.

Převratné a zároveň velmi nadějné jsou v tomto směru výsledky výzkumu, který zjišťoval rozdíly v efektivitě následné péče mezi třemi různými přístupy: běžnou antidepresivní farmakoterapií, terapií založenou na mindfulness (neboli na meditaci všímavosti) a placebo.

U pacientů s přechodným vymizením příznaků deprese se jako nejefektivnější ukazuje terapie MBCT založená právě na meditaci mindfulness (všímavosti) – Mindfulness-Based Cognitive Therapy. Její efektivita je totiž i 10 měsíců od počátku následné péče vyšší než efektivita antidepresivní farmakoterapie – a navíc bez vedlejších účinků léků. Závěrem výzkumu je mimo jiné tvrzení, že MBCT nabízí účinnou ochranu před relapsem deprese.

Tyto výsledky znamenají, že máme k dispozici klinicky ověřenou metodu, která je vysoce účinná v následné péči depresivního onemocnění. A zároveň, že tím pádem obecně výborně funguje na občasné depresivní stavy, na pesimistické myšlenky a negativní pocity – tedy na fáze, které (pokud si s nimi člověk sám neporadí a dovolí, aby se kumulovaly) můžou vést právě až k depresivnímu či jinému duševnímu onemocnění. Pravdou ale na druhou stranu je, že zatím tato informace není všeobecně známá.

Deprese se totiž může vkrádat do našeho života postupně, téměř nepozorovaně. Začíná únavou, přetížením a vyčerpáním a permanentním stresem, které často tvoří naši každodenní realitu, pokračuje přes popudlivost, podrážděnost, špatnou náladu a pocity nespokojenosti až k pocitům sklíčenosti, úzkosti, nenaplnění, ztráty zájmu a smyslu života. To jsou postupné varovné signály.

Existuje nespočet doporučení, jak s těmito stavy "bojovat". Můžeme je přehlížet, můžeme si říct, že se s tím nedá nic dělat a že jsou běžnou součástí života (Co naděláš?), nebo si můžeme říct, že až bude nejhůř, někdo nám určitě pomůže. Můžeme však také už od začátku poslouchat varovné signály svého těla a rozhodnout se pro to s tím něco udělat.

Jakákoli skutečná změna v nás je o přijetí vlastní zodpovědnosti a o konkrétní osobní práci a úsilí. Mnoho lidí má dojem, že ke změně stačí jen změna myšlení, ale osobní změnu přináší konkrétní osobní zkušenost, ne znalost. A nejlépe je to vidět právě na příkladu negativních emocí a myšlenek.
Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne.

Pokud si přečteme, že negativní myšlenku máme zahnat a nahradit pozitivní (třeba jít se bavit a zapomenout na to), negativní myšlenka tím nezmizí, jen se dočasně "schová". Nebudeme se tím cítit lépe, jen zapomeneme na to, jak se ve skutečnosti cítíme, tím, že dáme dočasně svoji pozornost jinam.

Stejné to může být, když budeme znát třeba celou moderní psychologii nazpaměť – to ale neznamená, že jsme poznatky interiorizovali a aplikujeme je ve svých životech. Anebo s přirovnáním osobní změny ke sportu: pozitivní účinky sportování se dostaví až tehdy, kdy skutečně sportuji, nedostaví se, když si o účincích a o sportu čtu, i kdybych výborně rozuměl každému detailu.

Spouštěčem úzkostných, negativních a depresivních pocitů a myšlenek jsou negativní myšlenkové programy v nás, které – pokud o to stojíme – musíme změnit nakonec jen my sami. Máme skvělé možnosti si o tom zjistit informace, můžeme mít i to štěstí, že se nám dostává podpory a porozumění ostatních, včetně odborníků, ale ta změna nakonec je na nás.

S rozvojem pozitivní psychologie a s objevem neuroplasticity (celoživotní schopností mozku se strukturálně i funkčně rozvíjet) dnes víme, že náš prostor pro změnu nebo jinak řečeno naše pole působnosti pro změnu se pohybuje mezi 40 a 50 %. Ostatní faktory – jako jsou naše predispozice a vliv prostředí a okolností – změnit (prozatím) nelze.

Takže až z jedné poloviny můžeme sebe a svůj život měnit a tvořit, pokud o to stojíme – změnou myšlení, sebeovládáním, sebepoznáním. Máme tedy možnosti se měnit sami více, než si možná myslíme.

Negativní emoce?

Jen pro upřesnění: dnes se často používá negativní a pozitivní emoce. Z jistého úhlu pohledu je to nesprávné dělení. Spíš by se hodilo používat označení příjemné a nepříjemné pocity a myšlenky, aby v tom byl zdůrazněn aspekt, jak my tyto myšlenky a pocity subjektivně vnímáme. A pak v tom hraje roli ještě úroveň, ze které se na to díváme.

Nejprve budeme emoce a myšlenky rozdělovat na negativní a pozitivní, případně příjemné a nepříjemné, později, ve vyšších stupních procesu individualizace, už to takto rozlišovat přestaneme a všechny myšlenky a emoce "jen" budou součástí Já. V tomto procesu růstu je ale nutné si svoje psychické procesy integrovat je do svého Já jako součást sebe sama.

Určitá část našich negativních myšlenek souvisí také s nesprávným přístupem k životu a s naší nevděčností. Pramení z toho, že se více zaměřujeme na to, co bychom chtěli, aby se stalo, případně na to, co bylo, než na to, co je teď. 
Kdybychom dokázali být skutečně v přítomném okamžiku a otevřenou pozorností si vše uvědomovat, neztrácet v životních situacích ze zřetele své já, tak by pro většinu negativních myšlenek téměř nezbylo místo. A ty ostatní, které jsou opravdu vážné, bychom zpracovali metodou defuze.

Vzít na vědomí a nechat odejít...

Jak tedy konkrétně a skutečně efektivně na negativní myšlenky a emoce? Postojem defuze. Výzkum Andrease Larsssona (2015) zkoumal rozdíly v efektivitě zvládání negativních myšlenek dvěma různými metodami: metodou kognitivní změny (nahrazením jedné myšlenky jinou) a metodou defuze neboli oddělení negativní myšlenky a sebe.

K tomuto oddělení dojde tím, že k našim myšlenkám (a emocím), k tomu, co se v nás děje, zaujmeme zároveň laskavý, otevřený a hlavně nezaujatý a pozorující postoj. Jednoduše řečeno: pozorujeme, co se v nás děje, necháme to proběhnout a odejít.

Akceptováním, nezaujatým pozorováním, uvědoměním a nerozvíjením docílíme toho, že síla negativních myšlenek postupně slábne. Jak ukázal výzkum: kognitivní změna nebyla bez účinku, ale defuze se ukázala jako účinná metoda zvládání negativních myšlenek, neboť síla a frekvence negativních myšlenek při ní klesá.

Defuze je metoda ne úplně snadná a samozřejmá, která vyžaduje trénink a trpělivost, která ale přináší rychlé a trvalé výsledky. Defuze se navíc shoduje s principem meditace všímavosti (a s principy MBCT, o které byla řeč výše v souvislosti s léčbou deprese).

Meditace všímavosti nás právě učí rozvíjet tuto dovednost nezaujatého a akceptujícího uvědomování si toho, co je obsahem našeho vědomí v přítomném okamžiku. Postupným tréninkem v nás vytváří nadhled a odstup. Pak dokážeme mnohem lépe zvládat negativní stránky života (a radovat se z těch příjemných).

Je to, jako když nasypete sůl do skleničky s vodou: voda bude velmi slaná, když ale stejné množství nasypete do řeky, bude to sotva postřehnutelné. Tento odstup a nadhled si však nemůžeme nikde "koupit" – vznikne v nás samovolně naší osobní prací na sobě (i když to není práce v klasickém slova smyslu, ale jde spíše o uvědomování si a "pouštění", naši rozhodnost a odhodlanost to však vyžaduje) a tréninkem.

A doba je pro to dnes vhodná. Zatímco před třiceti čtyřiceti lety byla meditace považována za exotický výstřelek, kterému se věnovala hrstka hippies oddávajících se kouření trávy a téměř nikdo z vědecké komunity jí nepřisuzoval váhu, dnes je hlavně díky klinickému ověření a kodifikaci mindfulness programů (Jon Kabat-Zinn) náhled úplně jiný.

Dnes jsou tyto programy využívány v nemocnicích, v psychoterapiích, ve vzdělávání, v osobnostním rozvoji, ve sportu, v byznysu, a dokonce i v politice. Vysokému zájmu odpovídá i množství vědeckých publikací a výzkumů, které jdou do stovek ročně. Na meditaci mindfulness se dokonce specializuje samostatná disciplína neurověd – meditativní neurovědy.

Je to jedna z dnes dostupných cest efektivního osobního rozvoje založeného na seriózních informacích a přístupech.



Zdroj: psychologie a sociální sítě

Babinský, starý lotr mexický...Na kopečku v Africe stojí velká věznice...ani to, ani to, ani .ovno, stojí to za .ovno. ANO, ANO Ne ne praví bible. Právo a povinnost

ALICIA KEYS

Osobně věřím, že je nutné přestat relativizovat rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi tvorbou a destrukcí, mezi konzumem a skutečnými hodnotami, že je nutné k právům přiřadit povinnosti.

 Nejenže věřím, ale vím, že pro dítě a pro jeho zdravý vývoj je optimální, když vyrůstá v klidném prostředí s dvěma biologickými rodiči a s dalšími sourozenci, psy, kočkami, koňmi a mnoha kamarády, že je pro ně užitečné, když se naučí pro život zásadní pravidla, když si vypěstuje frustrační toleranci a když včas přejde od přirozeného narcismu k zdravému sebeocenění. Stejně tak vím, že společnost, která dodržuje stanovená pravidla dává svým členům (částečné – jak jinak) záruky bezpečí a jistoty, možnost pocitu zdravé sounáležitosti a tím také radosti. Vím, že hřích je přitažlivější než ctnost a častěji než pravdomluvnost se vyplácí lhaní, a také vím, že umět říct ne a odolat těmto pokušením znamená zrát a růst. A děkuji všem, kteří tyto hodnoty se mnou sdílejí a zejména těm, kteří je také artikulují.

Vím, že je rozdíl mezi muži a ženami a že snaha strčit obě pohlaví do stejných škatulí skončí špatně. Společenství nemužných feminizovaných mužů a boxujících sufražetek nemá před sebou zdravý a životaschopný vývoj a v této souvislosti si myslím, že stále je důležitější zachovávat život než dosahovat společenských úspěchů.

Ale my vymíráme! Loňské vyrovnání stavu populace v ČR zajistili migranti z Východu, úmrtnost české populace překročila výrazně její porodnost a kdo tomu nevěří, nechť se obrátí ke statistikům. Děkuji všem, kdo tohle nejsou ochotni zakrývat a upozorňují na to, přestože je to velmi nepopulární. Populární je strašit migranty. Že jim sami děláme místo, mnoha lidem uniká.

Vím, že člověk je živočich společenský, a to natolik, že pro dvě třetiny našich spoluobčanů bude vždy pohodlnější nechat se vést, než nést břemeno svobody s jejími nejistotami. A tak je jasné, že vždy bude zapotřebí osobností, které jsou schopné společnost vést. A vždy to budou osobnosti s nadprůměrnou dávkou odvahy, spontaneity až nebrzděnosti, sociální zdatnosti až machiavellismu. Půjde ale o to, zda to budou „dobří psychopati“, kteří své dary využijí pro dobro společnosti, nebo pomstychtiví hajzlíci toužící po moci a osobních prebendách. A děkuji všem, kdo se mnou tyhle skutečnosti připomínají.

Jedinci s psychopatickými rysy budou vždycky pro velkou část společnosti atraktivní.

 Václav Babinský je mnohem známější než Karel Chotek, ačkoliv jejich zásluhy jsou nesrovnatelné. Zajímalo by mě, jak by dopadli, kdyby dnes kandidovali na prezidentskou funkci. Asi stejně, jako dopadly poslední volby. Chotek by byl nevýrazný a nikdo by ho vlastně pořádně neznal, zatímco lidový hrdina by se s heslem, kdo nekrade, okrádá rodinu, zapsal do mnoha českých srdcí. Děkuji každému, kdo na tyhle drobnosti se mnou upozorňuje.

Americký psycholog Philip Zimbardo představil v jednoduchém pokusu dvě odlišná společenství: v Berkeley a v Bronxu postavil na ulici mírně ojetý automobil s rozbitým předním sklem. V Berkeley tam stál několik dnů a občané volali policii, že si ho všimli a zda ho někdo nepostrádá. V Bronxu bylo za pár hodin to auto bez kol. Děkuji všem, kdo se přičiňují o to, aby naše společnost se podobala spíš té první.

Od Radkin Honzák, lékař psychosomatická medicina

Co je psáno, Diskuze a debaty, Lidský mozek a chování, Výchova, Medicina, Psychopaté, Psychiatrie, Blog a Sociální sítě

Co je psáno, Psychopaté, Sociální patologie, Sociální sítě, Memory, Emoce, Civilizace, Dies irae, Komentáře, O nejvyšším dobru a zlu, dissociální poruchy osobnosti s kódem F60.2 v MKN-10.

Poučte se. Čtěte! Dokonalé sdělení přátelským výkladem od zkušeného lékaře....

Jste to vy? Anebo ty? Brute?

Jelikož nejsem stapouch, ani sobý hnusec, rozdělím se zde o svůj čtenářský zážitek z knihy The Psychopath Test anglického novináře Jona Ronsona. Ta mě mimo jiné utvrdila v přesvědčení, že některým učebnicím v mém oboru by prospělo, kdyby je místo jejich autorů sepsali zasvěcení novináři, protože to umějí lépe.

Psychopat je slovo výstižné a dle mého soudu užitečné, nicméně zavrhli jsme je, protože to prý jejich nositele uráželo. Tuhle korektnost dotaženou za hranice vkusu lze jen těžko pochopit. Docent Prokůpek nás poučil v šedesátých letech, kdy ještě termín měl v psychiatrii své místo, že tito lidé nejsou v pravém slova smyslu nemocní, současně ale také nejsou zdraví.

 Ronson přebírá domněnku současných badatelů, že jsou ve své podstatě „jiní“. Jiní v tom smyslu, že jim chybějí některé nervové struktury a proto vykazují zcela odlišné reakce na nebezpečí, ale také na bolest, jejich impulzivita je špatně kontrolovaná, nechápou problematiku viny a trestu a zcela jinak než 99% většina vidí smysl a cíl mezilidských vztahů; jsouce typickými predátory, vnímají všechny své bližní jenom jako kořist. Aby bylo jasno, řeč je o těch, kteří podle dnešních pravidel splňují kriteria dissociální poruchy osobnosti s kódem F60.2 v MKN-10.

Co se týče životních osudů, najdeme je nejčastěji mezi pachateli násilných trestných činů a vrahů, ale ty, kteří dokázali antisociální impulzy zkrotit, objevíme mezi politiky, vrcholovými manažery a bankéři, kde mají větší než desetiprocentní zastoupení. Není žádnou vzácností, že se vypracují až na hlavy států. Jen asi promile z nich je neškodných a zábavných jako ten rozesílatel tajuplných knižních zásilek, jemuž se úspěšně podařilo napálit řadu předních neurovědců a který vlastně Ronsona přivedl na stopu a posléze na lov psychopatů.

Na něm se autor zákonitě dostal k všeobecně uznávanému tvůrci diagnostického systému odhalujícímu psychopaty, jímž je kanadský profesor psychologie Robert Hare, který mu umožnil absolvovat kurs pro profesionály. Tak byl Ronson dobře vybaven a vyzbrojen pro své výpravy nejen do věznic a ústavů, ale také mezi „úspěšné“ jedince.

Protože si myslím, že rozpoznat psychopata dřív, než se stanem jeho obětí, je docela zajímavé, představuji zde ve stručnosti Hareho kriteria shrnutá v praxi do dvacetipoložkového testu.

•) Dovede velmi úspěšně působit na své sociální okolí. Má kouzlo osobnosti a často neodolatelný šarm. Umí se vetřít do přízně takovým způsobem, že oklame i profesionály. Jedna z vyšetřovatelek popsala svou zkušenost s již uvězněným psychopatem takto: „Posadili jsme se a první věc, kterou mi ten chlapík řekl, bylo, jak krásné mám oči. Během rozhovoru složil několik poklon mému vzhledu naprosto přirozeným, milým a neodolatelným způsobem, že jsem se začala cítit neobyčejně..., no neobyčejně půvabná a všechno jsem mu to spolkla, přestože jsem zvyklá dávat si na podobné manipulace pozor. Když jsem se pak ocitla venku, nemohla jsem uvěřit, že jsem schopná chytit se do takové pasti.“

•) Má pocit grandiozity, narcismus, sebestřednost, představu o své nebetyčné ceně, významnosti a důležitosti. Váže se to logicky k předešlému, protože tím může druhé oslnit. „Říkají o mně, že neuznávám žádná pravidla. Není to pravda, uznávám. Ale jenom svá vlastní“, prohlásila osoba s těmito rysy. Později z ní vypadlo, že ta spočívají v co nejrychlejším ulovení toho, kdo je ve společnosti jedničkou.

•) Má potřebu neustálého vzrušení, jinak je ohrožován nudou. Pohybují se „v rychlé dráze“, vyhovuje jim styl „na hraně“, kde se neustále něco děje. Mnoho z nich se dopouští kriminálních činů nikoliv pouze pro zisk, ale především pro adrenalinový pocit napětí. „Je to tak úžasné jít na letiště s ukrytou drogou! Panbože, jak to je vzrušující!“ Obyčejná práce je k smrti nudí a tak je málokdy najdeme mezi úředníky. Krotkou výjimkou je Kristián.

•) Je patologickým lhářem. Umí fabulovat historky většinou o své velkoleposti, o svých plánech vyhlížejících navenek altruisticky, uvnitř však zcela prázdných, bezobsažných, nereálných. Na dotaz, zda snadno lže, odpověděla jedna žena se smíchem: „Jsem v tom nejlepší. A myslím, že to je proto, že na sebe občas prásknu něco nepěkného a oni si pak myslí, že když jsem schopná tohle přiznat, tak ostatní musí přece být také pravda.“

•) Má neobyčejně vyvinuté manipulativní schopnosti. Přesvědčivě předestírá své plány, do nichž vplétá ostatní osoby, je-li konfrontován se zcela odlišnou pravdou, dovede se z toho bleskově vylhat. Nic ho nevyvádí z míry, naopak, výsledkem řady navzájem si odporujících prohlášení je nakonec zcela zmatené okolí. Umí perfektně využít pravidla sociální psychologie, že při prvním setkání, ale později také, je vřelost hodnocena nejvýše ze sledovaných charakteristik a její předstírání mu vynáší. Působí důvěryhodně a ví, jak to maximálně zneužít.

•) Zcela postrádá pocity lítosti nad čímkoliv, co udělal, chybí pocity viny, jakkoliv důsledky jeho činů mohou být tragické a z hlediska nezúčastněného hodnoceny jako hrůzné. Naprosto klidně a chladně prohlašuje, že se necítí vinen, necítí ani potřebu se událostmi nějak zabývat. „Podívejte se na to reálně,“ řekl muž, který svou oběť ztloukl do bezvědomí. „On stráví pár měsíců v nemocnici a já budu pro tři stovky tvrdnout v kriminále celé roky. Kdybych ho byl chtěl zabít, byl bych ho podříznul. Já jsem jen potřeboval prachy, no chápete to?“ Takhle racionalizují všechno své antisociální chování, eventuálně je zcela popírají a obviňují kdekoho jiného. Litovat dokážou jedině sebe a vinu nacházet pouze na okolí.

•) Má zcela prázdný emoční život, navzdory předstírané vřelosti a občas dramaticky předváděným afektivním projevům trpí emoční chudobou. Jeho city jsou ploché a krátkodobé, oplakává-li svého psa, oplakává ve skutečnosti ztrátu majetku a symbolu statutu, nikoliv přítele. Je sobecký. Nemá ani sebemenší empatii. „Když jsem dělal tu banku, všiml jsem si, že se pokladní třese. Dokonce jí padaly z rukou peníze. Musela být pěkně rozrušená, a já nechápu proč. Kdyby na mě někdo namířil revolver, asi bych se bál, ale rozhodně bych nezvracel. A to nejsem robot, dovedu cítit vzrušení. Například při sexu, nebo když jdu do akce.“

•) Citovou prázdnotu zaplňuje četnými sexuálními avantýrami, je promiskuitní, většinou má řadu krátkodobých manželství, souběžných vztahů. Běžné, tím méně pevné vztahy však nikdy neumí vybudovat, protože ostatní lidi – včetně partnerek – považuje za svůj majetek.

•) Je impulzivní, má nedostatečnou kontrolu vlastního chování, a to od dětství. V anamnéze objevíme již od školních let patologické lhaní, záškoláctví, šikanování, krádeže, předčasné získávání zkušeností s drogami, alkoholem, zbraněmi, sexem. Adolescence už bývá poznamenána závažnou kriminalitou. V témž stylu pokračuje. Chybí mu jakákoliv odpovědnost za vlastní činy, pokud za to někdo může, tak vždy jiní. Stále stojí na okraji společnosti, i ve vězení se dostává stranou od ostatních a je tam buď obáván, nebo ignorován. „Udělal jsem to, protože jsem to tak cítil,“ je běžná odpověď na dotaz po motivech, které nejsou často jasné ani nejbližším osobám. Manžel jedné obžalované vypověděl: „Najednou se zvedla od stolu a beze slova odešla z domova. Neviděli jsme ji půl roku. Proč to udělala, jsem se nikdy nedozvěděl...“

•) Vede parazitický způsob života, bezskrupulózně bere vše, chybí mu realistické dlouhodobé cíle. Běžný způsob obživy je pro něj nudný. Musí-li přesto u něj z jakýchkoliv důvodů setrvat, kompenzuje si své „oprávněné“ potřeby, kde může. Pokud nekončí ve vězení jako násilník, pohybuje se vesměs na té straně zákona, které se slušní lidé vyhýbají. Tam se bohužel může dopracovat na vysokou pozici na společenském žebříčku.

A v tom je právě háček. Máme-li v životě štěstí a vyhýbáme-li se přístavním putykám, podezřelým brdlohům, hampejzům a chodíme-li večer brzy spát, nemusíme se s kriminálním psychopatem - násilníkem setkat. Ale těch, co po nich policie bude pátrat až za uherský rok, se nám vplete do života mnoho. Někteří rozhodují o osudech mnoha lidí, o budoucnosti zdravotnických zařízení, jiní je řídí a ti čučkaři v nich dokonce někde vedle nás pracují.

Můžeme na ně prstem ukázat jen na základě zkušeností s nimi i bez Hare Psychopath Checklist. Léčit je nelze, protože oni problém nemají a ani tvrdé vězení v Thajsku je nenapraví. Je lépe se k nim chovat jako k drátům na zem spadlým. A hlavně je nevolit!

Radkin Honzák, psychiatr a zkušený publikující lékař

Psáno pro Lékařské Listy

#Co je psáno, Psychopaté, Sociální patologie, Sociální sítě, Memory, Emoce, Civilizace, Dies irae, Komentáře, O nejvyšším dobru a zlu, Jste to vy? Anebo ty? Brute?