 |
| Lucius Annaeus Seneca |
XXVIII Seneca O dobrodiních
Jdi do sebe a uvažuj, zda ses odvděčil všem, kterým jsi byl vděčností povinován, zda nikdy u tebe žádná povinnost nepřišla zkrátka...."neznám nic horšího než moc pozdě...” Myslím, že nejhorší okamžik je, když si umírající uvědomí, že chtěl, ale nežil.
Seneca nám lidem může svou knihou O dobrodiních pomoci. Všichni lidé mají společný svůj původ. Ať už žijí na počátku našeho letopočtu, nebo v dnešní době, jsou lidmi myslícími a chybujícími. Jsou nedokonalí. Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení, můžeme se dobrat k poznatku, že jejich základní odkaz spočívá v lidské dokonalosti. I Seneca se snaží lidem ukázat, jak být dokonalí. Proč ale zůstat jen u teorie. Proč by lidé, kteří si něco přečtou a mravně je to povznese, to neměli zkusit na vlastní kůži, trochu se sami se sebou poprat a být lepšími?
Možná, že to vyplývá z jejich lenosti, možná ze strachu, že jim jejich proměna nepřinese požadované ovoce. Než aby žili spokojeně, vrhají se lidé raději do bezpečí, která jim slibují útrapy, s nadějí, že se těmto útrapám vyhnou. I zde platí staré dobré přísloví, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A člověk ze zvědavosti okusí všechno.
Ctnost, moudrost a dokonalost jsou pro lidi pojmy zdánlivě nedosažitelné, imaginární, tak proč by měli ztrácet čas ve snaze jich dosáhnout? Proč by měli konat dobrodiní a proč by měli být někomu jinému za dobrodiní vděční, když ani ostatní tak nečiní? Člověk přece ze sebe nebude dělat naivního hlupáka. Ale hlupáka ze sebe bohužel dělá právě tímto smýšlením.
“Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás nesmí učinit váhavějšími v konání dobrých skutků. Pokud dobré skutky nekonáme, sami počet nevděčníků zvětšujeme”. Věci trvalé není možné změnit hned. Proto, když se rozhodneme být lepšími, nesmí nás počáteční nesnáze a nepochopení odradit.
Člověk ze své přirozenosti miluje sám sebe. Z toho vyplývá, že se vyhýbá všemu, co by mu škodilo, a vyhledává to, co je mu prospěšné. Proč by se tedy měl vzdávat svého dobrodiní a vděčnosti, které považuje Seneca za dvě nejkrásnější věci na světě?
Dobrodiní nespočívá ve věcech samých, ale v úmyslu činit dobro. Proto to není něco, na čem člověk lpí a mohl by to ztratit. Dobrodiní je trvalé a nezaniká, ani když ho neuskutečníme. Je to takový čin, který nemůže zmařit žádná síla. Zdá se, že tyto argumenty jsou dost přesvědčivé k tomu, aby o dobrodiní člověk začal přemýšlet a nezůstal jen u myšlenek. Zároveň se však musí vyvarovat takového dobrodiní, které je prospěšné pouze jemu samotnému.
“Dobrodiní je akt vůle, avšak prospět sám sobě, to je nutnost. Proto sám sobě člověk dobrodiní poskytnout nemůže. Může jej dát někomu jinému, stejně jako jej může být dlužný někomu jinému. Co pokaždé vyžaduje dvě osoby, nemůže proběhnout vnitru osoby jediné”, (Seneca).
Tímto Seneca vymezuje poskytování dobrodiní vůči okolnímu světu, nikoliv sám sobě. Nabízí se otázka, zda má člověk poskytovat dobrodiní každému, nebo si má vybírat a podle čeho. I na to Seneca myslel. Člověk by si měl vybírat lidi, kteří jsou jeho dobrodiní hodni. v opačném případě by totiž dobrodiní rozhazoval než poskytoval. Při výběru se člověk řídí svým rozumem.
Dobrodiní nesmí být prokazováno komukoli v davu, plýtvání čímkoli není chvályhodné a nejméně plýtvání dobrodiním. Jestliže při konání dobra nebudeme rozumně uvažovat, přestanou to být dobrodiní a bude to něco jiného. Když člověk dobrodiní dává, musí pomyslet i na to, že ono dobrodiní může být přes veškerou dobrou vůli dávajícího pro obdarovávaného škodlivé. Opět je nutné své konání uvážit.
V některých případech je dobrodiním odmítnout jeho poskytnutí. “Nechat se uprosit lidmi žádajícími věci, které jim přinesou zkázu, to je krutá dobročinnost. Tak jako nejkrásnější činností je zachránit někoho proti jeho vůli, i když nechce být zachráněn, stejně tak uštědřit někomu na jeho žádost něco zhoubného znamená pro něj něco nenáviděného, třebaže to bude ze začátku vypadat jako něco dobrého a milého”.
Zdroj:
Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.) byl římský filosof, dramatik, básník a přední politik za císaře Nerona.
Stoicismus byl nejrozšířenější filosofický směr v období helénismu a římské říše. Datuje se zhruba od 3.století př. n. l. a trvá až do 2. století n. l., kdy filosofické myšlení ovlivnilo křesťanství. Název stoicismus je odvozen od athénské budovy - stoiá poikilé. Byla to barevná sloupová síň, v níž Zenón z Kitie na Kypru (též nazývaný Zenón Stoik) založil vlastní filosofickou školu.
Stoicismus můžeme sledovat ve třech základních obdobích - jedná se o starší, střední a mladší období. Hlavními představiteli starší stoy jsou právě Zenón z Kitie na Kypru, Kleanthés a Chrýsippos. Filosofie tohoto období se pokládá za myslitelsky nejprůbojnější. Centrum střední stoy je v Římě, hlavním stoupencem Poseidónios.
Filosofie se soustředí především na praktickou etiku. Mladší stoikové - Říman Seneca, císař Marcus Aurelius a otrok Epiktétos - se zabývají již výhradně individualistickou etikou. Souvisí to se společenskými podmínkami tehdejšího Říma, kde lidé neoplývali zrovna nejčistšími mravními zásadami.
Stoikové dělí svůj systém filosofie na logiku, fyziku a etiku. Přes logiku a fyziku je možné dostat se k etice,která zaujímá nejvyšší místo. V logice navazují stoikové na Aristotela. Rozdělují ji na rétoriku (umění mluvit monologicky) a na dialektiku (umění mluvit a myslet dialogicky. Zastávají teorii, že poznání vychází z vnímání jednotlivého, ze zkušenosti. Proto jsou označováni jako empirici. Ztotožňují ducha při narození s tabulou rasou, nepopsanou tabulí , kterou píše až skutečnost.
Ve fyzice se stoikové přiklánějí k materialismu. Pro člověka existuje pouze to, co je tělesné. Fyziku považují za monistickou, znající jenom jediný poslední princip. Fyzika se drží přísné zákonitosti, která je pro celek světa imanentní. Sílu, která působí zevnitř látky, nazývají stoikové logos, nús, duše, nutnost, prozřetelnost, ale i Bůh (Zeus). Pokud je Bůh totožný s vesmírem, mluvíme o pantheismu.
Přečtěte si také....
Seneca je stále aktuální, možná dnes nejvíce...
