Vzpomínka na rodiče a dětství
K výchově mých rodičů nemám absolutně žádné výhrady. Právě naopak, prožila jsem nádherné dětství. Rodiče byli nesmírně hodní a vychovávali nás tak, že k jejich výchově nemohu mít sebemenší připomínku. Oba byli obyčejní lidé, tatínek byl sirotek od 6 let a aby nemusel do siročince, tak si ho přehazovali příbuzní... mamince umřela maminka když jí bylo asi 5 a to, co prožila s macechou by bylo na román, tedy smutný román. A když se pak potkali založili manželství přímo příkladné. Nikdy se nehádali- nebo pokud se hádali, tak já nevím kdy, prostě jsem je neslyšela se hádat. Vše se u nás řešilo v klidu, bez emocí, když bylo nutno, tak pokáráním, ale nikdy ne výčitkou... a co si pamatuju, tak vychovávali hodně takovou "jemnou" a neokázalou pochvalou. Horší známku komentovali slovy, to je škoda, že se ti to nepovedlo, však ty si to určitě opravíš. Když jsme něco s bráchou vyvedli, jako děckám pochopitelně se nám to dost často podařilo, tak tatínek řekl, že to, co jsme udělali asi nebylo to nejlepší a poslal nás se třeba omluvit nebo to jinak napravit...
Nikdy u nás nebylo takové to "medové oslovování", nebo já nevím jak to napsat, ale já jsem cítila velikou lásku mezi rodiči a k nám dětem. Museli se hodně uskromňovat, abychom oba s bráchou vystudovali VŠ a oni z toho jako obyčejní lidé měli radost, že budeme mít život lehčí a vzdělání že je moc důležitá životní deviza... tak to brali. Tatínek byl takový málomluvný, ale když něco řekl, mělo to váhu. Nikdy jsem nezažila pocit prázdnoty, strachu, nepochopení, naopak doma bylo krásně teplo a hřejivo a pocit velké jistoty, že je tu někdo, kdo na mne má čas a má mne rád, věří mi ( či důvěřuje, nevím co je výstižnější slovo) a stojí za mnou.
Když mi tatínek v 59 letech umřel, moc to bolelo a dodnes mi chybí, kolik rad mi ještě mohl i v dospělosti dát, když jsem někdy byla bezradná... byl to velmi moudrý člověk a děti by v něm měli milujícího dědečka. Co nestihl dokončit ve svém životě, to převzala na svá bedra moje maminka, ta mi byla i v dospělosti strašně moc nápomocná, neznala slovo to nejde, nemám čas, nějak si to zařiď... Mým rodičům děkuju za to, jak nás s bráchou vychovali a co pro nás, mnohdy na úkor sebe, udělali, aniž by v sebemenším náznaku čekali na projevy vděku. Ale já jim za to vděčná jsem. Moje dětství bylo moc krásné.
Mamince se to teď v jejím vysokém věku snažím vrátit a být zase oporou já pro ni, ale nevím, jestli to vždycky dokážu tak, jak to dokázala ona...
Zdroj: vzpomínky na dětství
Záznamů
